Featured Mommy&Baby

Náš první půl rok s miminkem…

19. 12. 2017

Je to neuvěřitelné ale naše Áňa je tu s námi už šest měsíců. Na jednu stranu bych řekla, že je tu odjakživa. A na druhou, že teprve včera jsem si ten malý uzlíček o velikosti 46 cm přivezli domů:). A jaký ten náš první společný půl rok byl? Težký, náročný ale hlavně krásný!

Pro nás oba, novopečenou mámu a tátu, bylo asi nejhorší prvních čtrnáct dní. Měli jsme doma malé miminko, které se učilo poznávat svět a vedle něj jsme stáli, jak dvě blumy, my dva. Všechno pro nás bylo nové, stejně jako pro Aničku. Ve své podstatě jsme se za běhu učili všichni tři hrát své nové role. Protože jsem neměla mléko a nemohla jsem Aničku kojit, trapily nás proto prvních 14 dní šílené koliky, než si malá na jídlo v bříšku zvykla. Bylo až neuvěřitelní, že když se na hodinách objevilo 13:00 začala se kroutit, plakat a trápení trvalo skoro do půlnoci, kdy jako mávnutím kouzelného proutku vše utichlo. Po několika dnech, kdy jsme zkoušeli vše možné a nemožné (zabíralo jen nošení v šátku nebo houpání v lehátku a to vždy jen na slabých 30 minut), jsem zoufale koukala na Prince a ptala se ho, (jako kdyby chudák znal odpověď) jak dlouho to může trvat, měsíc, dva nebo rok? Jak tohle vydržíme? Naštěstí si Anička na umělé mlíčko zvykla, začala baštit odpovídající dávky a koliky odešly. A přišla i odměna. Od té doby, 90% nocí, Anička spinká od půl devaté večer do šesté hodiny ránní, jen s jedním krmením, u kterého zároveň hned usína.:)

Po šestinedělí si vše, jak se říká, začalo sedat. Ale ne na dlouho. Vždy když jsme si na něco zvykli, tak přibližně po třech týdnech přišla změna. O pravidelném režimu se nedalo moc mluvit. Ale s nástupem třetího měsíce, a naší první dovolené v zahraničí, se vše nějak samo zlomilo a my jsme si mohli trochu začít plánovat čas a s tím spojené výlety, lekce vaničkování apod…Ale miminko je nepředvídatelné jako letní počasí a s pátým měsícem přišla Šestá nemoc, naštěstí v té lehčí formě. Já  jsem vlastně vůbec netušila, že jde o nějakou Šestou nemoc, než přišla její poslední fáze, opupínkování…Po tři dny, pouze večer, měla Anička trochu zvýšenou teplotu, připisovala jsem to tedy na futro zubům (které zatím ještě stále nemáme :D). Ale když se v pondělí ráno osypala od hlavy  až k patě a já celá vyděšená volala naší paní doktorce, záhada byla vyřešena. Do dvou dnů byly pupínky pryč a my jsme mohli zase začít vesele řádit:).  To je naštěstí zatím naše jediné setkání s nemocemi. Když nepočítám sem tam nějakou tu rýmu a můj strach z odsavačky, v kombinaci s  divokou představivostí, že Áně vysajeme mozek z hlavy:).

A teď zase trochu z vesela:). Anička je naše velké sluníčko, které se většinu dne prosměje. Každý den nás překvapí novým kouskem v repertoáru.. Teď právě probíhají velké přípravy na lezení. Je sranda jí sledovat jak vystrčí zádeček do vzduchu, ale už neví jak se s novou pozicí poprat dál, tak chvilku bojuje, aby nakonec stejně přivolala mámu na pomoc:).

Už nějaký ten týden Anička baští příkrmy. Musím říct, že je dobrý strávník. Baští krásně zeleninu, maso, ovoce, jogurty i těstoviny. Má to všechno ale jeden „měnší“ háček:), musí to být od mámy. Lahvičky u nás nefrčí. Naštěstí ale ráda vařím a  má to jednu výhodu,  jím aspoň pravidelně jedno teplé jídlo denně i já. Když byla pouze na mlíčku, docela jsem na sebe kašlala. Naším obědovým favoritem číslo jedna je hovězí maso na mrkvi s rajčaty a batáty. Když je vše uvařené, odeberu si svoji porci, kterou si osolím a opepřím, tu pro Aničku rozmixuju a už si společně pochutnáváme:). Jsou ale i dny, kdy se mi to nepovede, a nebo Aničku jen nemá svůj den. V tu chvíli zabere jen banán s jogurtem:D, ten naše opička může vždycky.

Naše holčička je malá neposeda, jak už je asi známo:). Tak každý den vymýšlíme nepřeberné množství aktivit, které by jí zabalivily. Mezi naše nejoblibenější patří „plavání“, dlouhé procházky a v neposlední řadě zpívání. Pokud chci zaujmout její pozornost nebo utišit pláč, spustím z plna hrdla Holka modrooká, Já mám koně vraný koně a nebo teď o adventu oblíbené Vánoce, vánoce:). A problem je většinou zažehnán.

A co se změnilou mě? U bláznivé holky s hromadou zálib, z které se stala máma? Všechno! Život se mi otočil o 360°, ale o krásných 360°. Nejzásadnější změna se stala v plánování času. Ještě před Aničkou jsem byla zvyklá si vše plánovat. Když teď otevřete některý z  mých starých diářů (ano mám je všechny schované v knihovně, včetně skicářů s nápady, díky za Moleskine), zjistíte, co jsem ten den dělala, kde jsem byla, na jakém projektu jsem pracovala, ale i co jsem obědvala:). S Áňou jsem plánování dovedla k naprosté dokonalosti. Ztráta diáře by pro mě znamenalo nastolení totálního chaosu u nás doma;). U jednotlivých dnů najdete samozřejmě takové informace jako jsou návštěvy lékařů, platby, hodiny plavání a deadliny jednolivých projektů na kterých pracuji. Ale i třeba kdy budu prát, co je třeba nakoupit, přibližné termíny dovolené a nebo seznam oblečení z kterého Anička vyrostla. Diář se tak stal mojí druhou hlavou, která naštěstí od té na krku, není děravá a z 80% se nám s Áňou dáří vše nějaký stíhat:).

Další velkou změnu jsem zaznamenala hned při našem prvním odloučení, které nastalo těsně po porodu. Byl to strach. Strach o toho malého tvorečka, který na světě nemá nikoho jiného než mě a Prince. Postupem času dostal strach dvě podoby. Ta častější je symptom matky mědvědice, která chrání své medvídě před celým světem a nejradši by všechnu bolest světa vzala na sebe. Ten druhý je pocit strachu, že se něco stane mě a já bych tu pro ní nemohla být. Poprvé jsem jsem se s tímto pocitem setkala pár hodin před odjezdem na Gardu, kdy mi hlavou proběhly hrůzostrašné představy toho, co by se nám mohlo stát. Naštěstí s nastoupením do auta vše zmizelo a já mohla zase „racionálně“ uvažovat:). Máte to taky tak? Nebo jsem prostě jen šílená máma medvědice?

Každá den s Aničkou zažíváme nová dobrodružství a spostu zábavy, ale každý večer, když usne ve své postýlce, si uvědomíme  jak rychle nám roste. Nejradši bych v tu chvíli zastavila čas, to ale nejde a proto se snažíme si každý den užít na plno.

Vaše Černé Káče

P.S.: Jaký byl váš první pů rok s miminkem?:)

P.S.2: Přejeme vám všichni tři krásné Vánoce:)

P.S.3: Taky se tak těšíte na Ježíška, ať už to je nebo není první Štědrý den s miminkem?

P.S.4: Vánoční fotky jsou opět od úžasné fotografky Veroniky

 

 

 

 

 

 

 

You Might Also Like

5 komentářů

  • Reply K. 20. 12. 2017 at 09:43

    Jezuus, nádherné fotky <3 I krásně napsané!

    http://www.mummysweetbaby.blogspot.cz

    • Reply Černé Káče 20. 12. 2017 at 10:33

      Jeee:) dekujeme moc a prejeme krasne vanoce😉

    • Reply Černé Káče 20. 12. 2017 at 10:35

      Veronika ví jak s nami pracovat😄 a článek vlastně napsal zivot🙃 i tak dekuju

  • Reply Slovanská máma 22. 12. 2017 at 15:20

    Krásné povídání i fotky 🙂
    U nás byl první půlrok velmi náročný, narodilo se nám tak trochu náročné miminko, všechno bylo jinak, než jsme si představovali, ale i tak na to s odstupem času vzpomínám ráda. Člověk se mnohému naučil 🙂

    • Reply Černé Káče 22. 12. 2017 at 22:33

      A hlavně by pro toho svého andilka udělal cokoliv…. i kdyby ho to mělo stát veškeré síly, co mu zbyly:)

    Napište komentář

    Přejít k navigační liště