Mommy&Baby TravelDiary

Zuby rostou na horách:)…

10. 1. 2018

Loňská zimní sezóna nebyla! U mě za to mohl můj požehnaný stav. A Princ se mnou tzv. držel basu, aby mi to nebylo líto. Proto si asi dokážete představit, jak jsme letos byli natěšení, když jsem si to pár dní před Silvestrem, poprvé ve třech, uháněli směr Šumava. Než ale začne zábava, je třeba vše připravit. Jak každá maminka ví, zabalit mrně je docela fuška. S Aničkou cestujeme často, proto jsme si vytvořili docela solidní balící systém. Vrásky na čele se mi proto dělali z úplně jiných důvodů.

Už několik dní okolo nás šmejdil strášák v podobě prvních zubů. Ve slintání by Anička klidně mohla konkurovat bernardýnovi a v puse skončilo vše v jejím dosahu. Proto jsem se rozhodla nic nepodcenit a na vaše doporučení vyrazila do internetové lékárny (do té kamenné by mě pár dní před Ježíškem nikdo nedostal) pro Calgel.

Ten druhý, zásadnější, bylo stravování. Anička zbaští vše, co před ní postavím. V tom zakopaný pes není, je dobrý jedlík. Problém je, že to musí být od maminky, popřípadě od babičky. Všechny doposavaď předložené „skleničky“ mi , s né děkuji, milostivě vrátila. Vařím mám ráda, doma je to vlastně brnkačka, ale jak mám kuchtit na hotelovém pokoji? Jsou jen dvě možnoti. Ta první ( pro mě nepředstavitelná), znamenala, že bude opička několik dní na mléku a kaši:(. A nebo věřit konstatování mé kamarádky: “ Hipp ovocné kapsičky milují všchna mrňata.“

Cestu do Frymburku, kde jsme byli ubytovaní, princezna celou prospala. Když jsme ji na místě vyndali z auta, přivítal ji čerstvě napadný sníh. Naše „světaznala“ cestovatelka ani nehnula brvou, vždyť tu bílou věc už jednou viděla v Praze. Co jí nadchlo mnohem víc, byl hotelový pokoj. Konkrétně postel, kam se společně s Áňou na celou délku pobytu nastěhovali i hračky. Tento super nápad jsme nejvíce ocenili večer, když jsme si šli lehnout a mezi lopatkami nám skončila kostka… nahlas si ulevit nemůžete, protože by jste to mrně vzbudili a to nikdo nechce.

Další den nás probudilo sluníčko, které nás přes okno šimralo ve tvářích. Hotelovou snídani jsme zvládli bez větší úhony (a to i včetně ostatních hotelových hostů) a vyrazili jsme do nedalekého Sternsteinu na běžky. Ti co nás sledují na instagramu ví, že to nebyla premiéra pouze pro Aničku, ale vlastně i pro mámu:). Začátek byl celkem divoký. Moje sjezdařské srdíčko si nechtělo připustit zradu v podobě běžek. A já si za boha ty dvě tenký prkýnka na nohy nedokázala přidělat. Po stoprvním pokusu, zpocená až na zadku, se mi to nějak povedlo a mohli jsme vyjet. V tu chvíli se ale Áňa v jejím vozítku rozhodla, že začne řvát. Zpocený a zoufalý Princ zavelel:“ Jedem ono jí to za chvíli přejde.“…Ale ono to nepřecházelo.

Pak mě to konečně došlo. Ve svém zápolení s běžkami jsem si neuvědomila, že to chudák dítě by mělo svačit. Přišla zkouška ohněm, pro mě a kapsičku. V batohu jsem pro jistotu měla i skleničku, ale v duchu jsem se modlila, aby to Áňa dala. Během pár minut vysála jablkovo-broskvovou kapsičku jen to mlasklo. Spokojená opička se uvelebila ve fusaku a mohli jsme už doopravdy vyrazit. Po pár metrech kouknu do vozíku a Áňa sladce oddechuje. Mě se nějakým způsobem podařilo zkrotit neposedné bežky a okolo nás ubíhala zasněžená krajina jak vystřižená z Mrazíka. Po dvou hodinách jsme dorazili unavení, ale spokojení do cíle. Anička stále spala a já jsem věděla, že běžky zase brzy obojeme.

V neděli byl Silvestr, přišla obleva a my jsme se proto rozhodli vyrazit na delší procházku okolo jezera, abychom Aničku na večer utahali. Jak to tak ale bývá, člověk míní a život mění. Procházka narozdíl od běžek začala úplně idylicky:). Anička si ve vozíku něco pobrukovala, sledovala okolí a na nebi se dokonce skrz marky snažilo ukázat sluníčko. Rozhodli jsme se, že si procházku trochu protáhnem a vyrazíme do 9km vzdáleného Lipna nad Vltavou. V půlce cesty tam, se ale odpolední poklidná procházka proměnila v menší horor.

Ze spícího kočárku se z ničeho nic ozval šílený řev. Oba dva jsem se vrhli k vozíku a koukali na spící Áňu, která křičela na celé kolo. První co přicházelo v úvahu, byl hlad. Zkusili jsme ovocnou kapsičku. Trochu ochutnala a křik přestal. Zachumlali jsme jí zpátky do fusaku, překonali vzdálenost dvou metrů a křik začal nanovo. Kapsičku mi Anička tentokrát rázně odmítla, vytasila jsem s čajem a opakovala se předchozí situace s kapsičkou. Další varianta byla mokra plenka. Přebaleno a další dva metry indiánského běhu. Dítě řvalo na celé jezero. A ve chvíli naprostého zoufalství jsme si všimli, že ve spodní části pusinky má dvě obří nalité boule. Problém byl identifikován, zuby.   Ale co teď za polovinou cesty?  Obrátit se a pelášit na pokoj pro zapomenutý Calgel? Nebo to risknout a doufat, že na Lipně bude na Silvestra otevřená lékárna?

Nakonec, s Aničkou v náručí, která její neštěstí zmírnila, jsme se rozhodli pokračovat. Áňa naštěstí po deseti munutách, celá vysílená křikem, v Princově objetí usnula. Horší to bylo s lékárnou, jak se dalo čekat, všude zavřeno. Druhý spánek neměl taky dlouhého trvání. Jeho příčina tentokrát byla mnohem prozaičtější, hlad. Anička v cukrárně, s výhledem na jezero, vyžunkla mlíčko a s usměvem ve tváři, si začala něco broukat. Vyrazili jsme tedy na cestu zpátky a doufali, že si zuby dají 9 km pauzu. Nevyšlo to. Cesta zpátky probíhala v hodně podobném stylu, jen jsme k tomu přidali halekání  na lesy v podobě písniček, a jizdu prokládali nošením:). Když jsme dorazili do hotelového pokoje dásničky jsme namazali a bylo po trápení. Silvestrovskou noc včetně všech ohňostrojů a petard prospala a dnes je hrdou majitelkou dvou prvních zoubku:). Konec dobrý všechno dobré.

Co napsat závěrem? Hory byly super a už teď se těšíme na ty další:). Calgel a ovocnou kapsičku máme vždy při sobě, jak se říká pro strýčka Příhodu. Stejně jako naší oblíbenou idulonu, která nám pomohla ochránit tvářičky před zimou. A oblibná věta nejen mé mamky, že na čerstvm vzduchu děti dobře spí, je pravda!

Vaše zimně naladěné Černé Káče

 

 

 

 

 

 

You Might Also Like

Žádné komentáře

Napište komentář

Přejít k navigační liště