Mommy&Baby

Mateřský strach

25. 3. 2018

Společně s mateřskou láskou se u mě po porodu objevil i další mateřský pud, a to stach. Strach, který má mnoho podob, které se rozvíjí společné s růstem Aničky. Začalo to nenápadně už v porodnici, kdy jsem nad tím malým uzlíčkem štěstí začala pochybovat sama o sobě a především o tom, jestli budu dobrá máma. Naštěstí jsem dokázala v sobě probudit své racionání já. A vše jsem hodila na hormony:).

S odchodem z porodnice začaly strachy přibývat. Když jsem naše malé miminko položila doma do postýlky a nespustila z něj oči. V hlavě se mi honily myšlenky typu, jestli se o toho malého človíčka dokážu sama vůbec postarat? První noc doma jsem nezamhouřila skoro oči ze strachu, že  by Aninka mohla přestar dýchat a já to i přes monitor dechu zaspím. Protože jsem nemohla kojit, svíral mě u srdce pocit zoufalství, že kvůli mě, Anička nedostává to, co by měla a bude špatně růst.

Strachy se u nás střdají jak na běžícím pásu:). Kojení s nástupem příkrmů vytsřídal strach z možných alerigií, kdy jsem po každé nové potravině Aničku bedlivě sledovala, jestli mi nerudne nebo se nedusí. Dneska opička baští úplně všechno a já mám max. strach z toho, že jsem navařila málo:).
V současné době je pro mě největším bubákem samotná Anička! Jak to myslím? Naše maláa princezna si před měsícem a kousek osvojila svůj první způsob pohybu, plazení. Tuto dovednost už dokázala vypracovat k takové dokonalosti, že k přesunu z jedné strany bytu na druhou jí stačí pár vteřin. Ruku v ruce s plazením jde i touha objevovat vše nové. A přestože jsme se snažili vše, co by na ni mohlo spadnou, zabezpečit. Neustále trnu strachy a mapuju prostor, kde by na ní mohlo číhat potenciální nebezpečí🙂

Co mi však nahání největší strach? Situace, na kterou raději ani nechci pomyslet. To, že bychom tu pro naši holčičku nemohli být. Každý rodič asi ví, jak to myslím. A je to ta nejděsivější noční můra, které se už nikdy nezbavím. S narozením dítěte už nehrajeme tuhle riskantní hru jménem Život jen sami za sebe:).

Doufám, že jsem vám svými strachy nevyčarovala chmury ve tváři. Ale jak je napsáno v titulku blogu: ČernéKáče je blog o mém světě, a hlavně všem a všech, co do něj patří.

Vaše Černé Káče

You Might Also Like

6 komentářů

  • Reply Tatiana 25. 3. 2018 at 22:15

    Myslím, že my ženy to máme v sebe od prírody zakorenené. Ja napríklad nedokážem zaspať potom, čo sa syn môjho priateľa v noci zobudí na zlý sen. Každý malý pohyb ma dokáže „našponovať“ a nedovolí mi pokojne zaspať. Tento stav by som už ale nenazvala strachom, skôr stresom :O … želám veľa radostí a pohody s tým krásnym uzlíčkom! 🙂

    • Reply Černé Káče 26. 3. 2018 at 07:58

      Děkuji moc za krásnou odpoveď Tatiana. U nás zatím zlé sny nejsou, ale podobný pocit mám když maličkou probudí v noci nějaká bolest(zoubky, horečka).

  • Reply Zuzana 25. 3. 2018 at 22:17

    Noo…mluvíte mi z duše…naše první dcerka Terezka nám doma bohužel zemřela…měla 4dny…nezjistili ji při screeningu srdeční vadu…transpozice velkých cév…tuto vadu odhalila až pitva…a do té doby jsme nevěděli co jsme udělali špatně…ty noci, které jsme probrečeli…ty noci, které jsme spekuovali co a jak jsme mohli při resuscitaci udělat jina, ale pitva prokázala tuto vadu, ktetá šla kardiochirurgickým zákrokem vyřešit. BOHUŽEL nás pislali domů, že jsme zdravé a tak jsme šly…a den na to nám zemřela…při této vadě by ji bohužel nepomohli ani v nemocníci.. jedině pokud by byla zrovna na sále a to srdíčko zrovna operovali…což dělat nemohli…když o té vadě nevěděli…přesto že jsme byli na screeningu dvakrát a dvakrát bylo vše prý ok…ty noci bez ní..byly nekonečné…pak nám psychilog poradil další děťátko…a tak se nám po roce na Silvestra narodila holčička Vendy…a pak začal strach…který trval do nedávna…kdy se nám narodila třetí dcerka Heidi…ted ten strach je jiný…dříve jsem Vendy hlídala i na monitoru dechu…při jízdě v autě jsem panikařila, že je bledá a že nedýchá…můj chlap pak na mě řval…že je zdravá…že ho nemůžu pořád stresovat a malou budit ze spánku..malá Vendy má 2roky a tři měsíce…poprvé jsem byla od ní v porodnici…poprvé jsem ji nekontrolovala, zda dýchá…teď si uvědomuji, že jsem dlouho žila ve strachu a stresu😕
    Teď…to ale s Heidi zvládám mnohem lépe…sem tam koukám zda dýchá…ale né tak intenzivně, jako tomu bylo u Vendy…takže to co jste tady psala mi je hodně blízké…akorát myslím na to…jak bych třeba mohla holčičkám chybět..kdyby se mi něco stalo…ale taky si říkám..zda té Terince tam nahoře není zima..zda se nebojí atd…je to hrozný pocit…nejhorší v životě je.. když přežijete svoje dítě..

    • Reply Černé Káče 26. 3. 2018 at 08:03

      Zuzano, hned na začátku musím napsat, že jste moc statečná!…my máme bohužel nález na srdíčku také. Naštestí to není nic závažného, co by malou mohlo nějak v životě omezovat, ale když mi to ve 4 týdnech paní doktorka řekla a poslala nás na kardiologii svět se mi uplně zastavil. Chodíme na preventivní pravidelné kontroly, ale před každou mám velky strach. Přeju vám, manželovi i holčičkám už jen samé krásné chvíle.

  • Reply Zuzana 28. 3. 2018 at 05:56

    Budu se za Vás modlit… aby kontroly zkončily a srdíčko fungovalo jak má. Hodně sil. ☺

  • Napište komentář

    Přejít k navigační liště