Mommy&Baby TravelDiary

Aničky první veřejné vystoupení…

24. 4. 2018

Berlín. Město, kde je vše možné a nic nevypadá divně. Město, kam se s Princem rádi vracíme načerpat novou a svěží energii. Letos jsme poprvé vyrazili ve třech. A musím říct, že to byla opravdu show s velkým S. Kde doslova a do písmene hrála hlavní roly naše Áňa:).

Cestu jsme zvládli docela poklidně jak to jen s malým dítětem na cestách jde, maminky a tatínkové vědí;). Hotel vypadal přesně jako z obrázku na internetu a nečekalo nás tedy žádné nemilé překvapení. Naopak byli jsme nadšení! A to hned z typicky turistického kýče, berlinského medvěda, u vchodu. Rodiče chápou 😉. Natěšeně jsme vyrazili vstříc berlínským parkům a ulicím. Anička si hověla nastřídačku v kočárku a v nosítku a vše probíhalo tak idilicky, že se mi z hlavy pomalu vytratili všechny černé až skoro katastrofické představy, které jsem si před odjezdem sama do hlavy nasadila:).

Naš malý turista část dne prokoukal, prospal a projedl. Značka ideál:). Do tváří nás hřálo jarní slunce a my jsme do sebe nasávali veškerou novou enegrgii okolo. Na hotel jsme se vrátili po sedmé hodině večerní s 13km v nohách, unavení ale spokojení. Všichni tři. Anička si dala spršku, vypila svojí oblíbenou večerní kaši a já čekala, že po celém dni venku padne do postele a bude spát. Tak jako jsme to měli v plánu my. Ale vše bylo jinak. Naše mrně, zvyklé doma usínat před osmou hodinou, řádilo do devítí večer, ale mile. Žádný křik nebo pláč. Stačilo vzít hračky do velké hotelové postele, které se Áně mimochodem moooooc libí:), a vystačila si sama se sebou:).

Natěšeni z předchozího dne, jsme na povel naší princezny pro jistotu „vyskočili“ z postele už před šestou, přestože doma vstává až okolo sedmé, výlet je prostě výlet:). Den jsme začali jak jinak než snídaní v příjemném bistu. Naše slečna tam vzorně snídala, koukala okolo sebe a jen sem tam prohodila nějaké to zažvatlání. Že by na ní ten Berlín měl až takový vliv? To jseme tedy nečekali:). Snídaní ale měla pohodička skončit. A taky že jo. Nebe se doslova a do písmene zatáhlo a začalo pršet. Vrtátili jsme se proto na pokoj a všichni tři si ještě na hodinku zdřímli. Po našem probuzení se nebe umoudřilo natolik, že se dalo s deštníkem vyrazit aspoň do galerie. Co ale dál? Rozhodli jsme se vydat metrem na druhou stranu Berlína v domění, že se třeba trochu vyčasí. Přesto, že Anička je na metro zvyklá z Prahy, to berlínské jí nepřestávalo udivovat. Hlavně tedy ostatní pasažeři s kterými navazovala jak oční tak ústní kontakt:).


Počasí naštěstí dostalo rozum a my jsme mohli jít prozkoumat, co je nového v nášem oblíbeném Prenzlauer Bergu. Galerie a cesta metrem však naší opičku vyšťavila natolik, že si na 2 hoďky (což pro ní není typické) schrupla u táty v nosítku. My jsme sice v klidu poobědvali obří burger a ještě stihli vyhlášenou zmrzlinu U Piráta. Ale každá mince má i druhou stranu. Odpočatá Anička po probuzení potřebovala získanou energii vybít. Takže místo rychlého přesunu metrem jsme se vydali indiánským běhěm na cestu zpátky s pauzami na rušení kavárenského klidu a odpolední lezeníčko v místních bistrech. Myslím si, že nemusím psát, že na hotel jsme my dva dorazili uplně grogy a ten náš poklad byl v nejlepším. A opět šel spát až okolo deváté :D.

Den Dé nás ale teprve čekal:). Jelikož jsme na tom výletě, že ano, budíček byl opět něco málo před šestou. To by bylo ještě v „pohodě“, horší to bylo s mým žaludkem. Který odmítal nejen cokoliv pozřít, ale nebyl v  symbióze ani s tím ze včera. Místo plánované návštěvy Zoo jsme se vydali raději bloumat po Schönebergu. Anička od samého výjezdu sabotovala kočár, rohlík, hračky, a když ani všemohoucí Čmelda a Brunda nezabral (myšleno písničky z pohádky), mělo nám dojít, že naše madam nemá svůj den a raději se vrátit na hotel. Spásu jsme na chvíli našli až na houpačkách v Bikiny Centru v místní chillout zóně. Přes všechny pro a proti jsme se nakonec jsme se ozhodli pokračovat směr Kreuzberg. A to jsme neměli dělat.

Když jsme dorazili na místo. Tu trochu sluníčka, co tam byla, vystřídal déšť. Zapadli jsme tedy rovnou do místního bistra s donaty. Anička za sebou měla cca 20 minutovy spánek (což pro ní  opět není typické) a usadili se k poslednímu volnému stolku. Všechno doposavaď bylo „zalité sluncem“ :), až do chvíle, kdy jsme neodolali natahujícím se dětským rukám a Aničce dali ochutnat malý kousek donatu. Pak se začaly dít věci pro nás neznáme. Kombinace unaveného dítěte a cukru probudila v naší malé novou schopnost. Křičet! A všechno nové se má řádně vyzkoušet, že ano, proto každý návštěvník v již narvaném bistru k prasknutí  věděl, že tam ten náš malý křikloun je. Hulákala a smála se na celé kolo. Pršet nepřestávalo. Anička mi tancovala v naručích a pak to přišlo. Rychlý pohyb ručičkou, a naštěstí již studený čaj, byl na mých kalhotech a rozbitý hrnek na zemi. Celý rudí až na pr…jsme rychle s omluvami poklidili nepořádek, čapli dítě do náručí a vycukrovali z bistra ven neuvěřitenou rychlostí.

Řvoucí nacukrovanou Áňu jsme šoupli do kočáru a s deštníkem v ruce(naštěstí už jen lehce mrholilo) jsme se ještě v šoku rozběhli vstříc uličkami Kreuzburgu. O dvě ulice dál si Anička vykřičela přesun do nosítka a my dva jsme usoudili, že tenhle den se prostě nepovedl a raději vyrazili zpět směr hotel. Kousek před hotelem se objevilo na obloze slunce  a naše Áňa byla zase naše Áňa. Večer dokonce usnula chvilku před osmou:). My dva jsme však byli utahaní podobně jako oan, že jsme se jen zmohli na rychlou sprchu, přesun do postele a poprvé v životě si objednali hotelovou službu a nechali si na pokoj doručit rajčatovou polévku a salát. A ano stříbrné poklopy byly:).

Přes všechny malé či vélké eskapády jsme si to užili! A nikdy bychom bez té naši opice nikam nejeli :). Cestování s dětmi, ano je náročnější, ale stojí to za to!  A teď aspoň víme, že Anička miluje donaty 😀

 

 

 

 

You Might Also Like

Žádné komentáře

Napište komentář

Přejít k navigační liště