Featured Lifestyle Mommy&Baby

Jak mě změnilo mateřství…

15. 10. 2018

Už je tomu 16 měsíců, co jsem máma. Co jsem na porodním sále poprvé v náručí držela svojí dceru. A slíbila si, že pro ni udělám vše na světě. A to stále platí! Máme za sebou pěknou hromádku nádherných okamžiků, ale i chvíle kdy mi bylo pěkně úzko. A nebudu tady tvrdit, že jsem si i nepoplakala. Poplakala a pomohlo to :).

I s minimem spánku dokážu slušně fungovat…
Po našem první společném týdnu doma, jsem myslela, že dožít se Aniččina prvního roku je nemožné:). Ale postupem času si moje tělo vytvořilo asi něco jako obranný systém a přešlo do módu nespánku. Samotnou mě někdy překvapuje, že po probdělé noci dokážu druhý den fungovat aspoň tak, abych dokázala obstarat holčičku a to nejnutnější k našemu přežití;). Sice u toho vypadám jak zombík, ale moje tělo to nějak zvládá. Asi jede na autopilota, protože mozek absolutně nevládne:).  

Vše dokážu dělat dvakrát tak rychleji než dřív…
Můj den najednou potřebuje být dlouhý minimalně 48 hodin, abych stihla aspoň to nejnutnější;). A protože den neprodloužím, musela jsem se naučit zrychlit já. Světe div se, dokážu se obléknout během 2 minut :D, na to jsem dřív potřebovala minimálně minut 20. To je ten lepší příklad. Zrychlit jsem musela, ale i např. při konzumaci jídla, takže se mi často stává, že vlastně pořádně nevím, co do žaludku posílám. Zkroti čas se mi ale nedaří každý den, jsou dny kdy to prostě nějakým zázrakem vyjde. Ale jsou i dny, kdy jsem schopná celý den lítat po bytě v pyžamu. Ranní čaj pít k večeři a o jeho teplotě se tu už ani nezmiňuju:)… Jak já bych si přála mít tu super věcičku co měla Hermiona…obraceč času se to myslím jmenovalo:)?

Naučila jsem se „předvídat budoucnost“…
Než vpustím Aničku do nového prostředí, tak ho tzv. proskenuju očima. Abych věděla, kde jsou ostré rohy, předměty umístěny ve špatné výšce (tzn. že vše musí být aspoň jeden metr nad zemí) zjišťuju polohu všech nástrah, které by mohli naší opičku lákat. Podvědomě už kladu ruku na roh stolu, když vidím, že se od někud rychlostí blesku naše divoženka blíží. Všechny hrnečky s kávou přísedícím strkám doprostřed stolu, přestože na mě koukají jak na blázna;). A už ve dvěřích se omlouvám, že naše holčička je poněkud divočejší a hlučnější, protože na 99% vím, co bude následovat:).

Stal se ze mě Strašpytlík…
Před narozením Aničky jsem byla zvyklá vrhat se do věcí po hlavě, a až pak přemýšlet nad tím, co by se mohlo vlastně stát. Dnes je to přesně naopak. Častokrát nejdřív řeším všechny možné následky, než abych si užila zábavu :(. V duchu se musím omlouvit svojí mamince  za situace, kdy jsem si pomyslně klepala na hlavu, když se o mě bála. Dnes bych si dala pár facek:).  O mém mateřském strachu si více můžete přečíst tady:).  

A jak se mateřství „podepsalo” na vás? Hezké babí léto vaše Černé Káče.

You Might Also Like

Žádné komentáře

Napište komentář

Přejít k navigační liště